Sada stříbrných medailí Katedrály

Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze

(často zkráceně, dle původního zasvěcení, jen katedrála svatého Víta či svatovítská katedrála) je nejvýznamnější český římskokatolický kostel a dominanta Pražského hradu. Jižní věž katedrály (nazývaná také Velká jižní věž katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha), je s výškou 96,6 m třetí nejvyšší kostelní věží v Česku.

Již od desátého století je svatovítský kostel sídelním kostelem biskupa pražské diecéze, roku 1344 povýšené na arcidiecézi. Při této příležitosti byla zahájena stavba trojlodní gotické katedrály se třemi věžemi, přerušená však husitskými válkami. Přes snahy o dostavbu a dílčí doplňky (vrchol jižní věže) došlo k dostavbě západní části s lodí a dvouvěžovým průčelím až po pěti stech letech, od roku 1873 a slavnostně byla dokončena roku 1929 k tehdy předpokládanému tisíciletému výročí úmrtí svatého Václava, zakladatele kostela. Součástí katedrály je celá řada významných uměleckých památek z různých staletí včetně období dostavby, k nejvýznamnějším patří díla z doby gotické výstavby katedrály (např. kaple sv. Václava, mozaika Posledního soudu a portréty na triforiu).

Katedrála svaté Barbory v Kutné Hoře

Je také nazývána Chrám svaté Barbory je římskokatolický filiální kostel v Kutné Hoře. Z architektonického hlediska se jedná o pětilodní gotickou katedrálu. Okolnosti fundace chrámu Božího Těla a svaté panny Barbory jsou zcela unikátní.

V místech ostrohu nad říčkou Vrchlicí stávala kaplička zasvěcená patronce horníků, svaté panně Barboře. Na popud Bratrstva Božího Těla měšťané na své náklady vybudovali chrám, který architektonicky směle konkuroval pražské katedrále.

Chrám svaté panny Barbory vyjadřuje úctu měšťanů k Božímu Tělu, moc královského města, dobové napětí mezi Prahou a Kutnou Horou a také osamostatnění Kutné Hory od sedleckého kláštera. Možná právě proto byl kostel vybudován za městskými hradbami, mimo sedleckou duchovní správu, na pozemku pražské kapituly.

Stavba kostela svaté Barbory započala roku 1388, podle některých pramenů měla tato stavba mít dvojnásobnou délku lodi než má současný kostel. Stavba probíhala v několika etapách a do značné míry souvisela s prosperitou stříbrných kutnohorských dolů. Práce byly definitivně zastaveny roku 1558, přičemž byl kostel na západě uzavřen pouze provizorní zdí. Následující zásahy měly pouze udržovací charakter.

Za husitských válek byl chrám kališníky vydrancován, zpovědnice byly roztřískány, obrazy roztrhány, chrámový poklad pak rozkraden.

Během pobělohorské rekatolizace ve dvacátých letech 17. století byl kostel zbaven utrakvistických symbolů:

V roce 1626 byl kostel předán jezuitům, kteří vedle něj pak vybudovali kolej. Po požáru kostela provedli barokní úpravy. Především došlo k vybudování barokního krovu.

Mezi lety 1884 a 1905 byla na základě popudu místního archeologického spolku Vocel provedena puristická rekonstrukce, při které byla budova nejen obnovena, ale také prodloužena o jedno klenební pole k západu, kde bylo vybudováno nové neogotické průčelí. Barokní krov byl nahrazen krovem v podobě trojice gotizujících stanových střech, které zřejmě zhruba odpovídají původnímu gotickému řešení.

Od roku 1995 je zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele v Sedleci

 Zdejší katedrála byla postavena neznámou stavební hutí na konci 13. a začátku 14. století na místě staršího románského kostela. V původní koncepci se dá vypozorovat kombinace francouzské a německé gotiky. Stavba respektuje některé zásady stavebníka, tedy cisterciáckého řádu, které se zde promítají do obvyklé katedrální koncepce. Je zde katedrální polygonální chór s ochozem a věncem kaplí, chybí vnější opěrný systém a průčelí s věžemi.

Bývalý konventní chrám cisterciáckého sedleckého kláštera v Kutné Hoře v místní části Sedlec, asi 2 km severovýchodně od středu města. Původně středověký kostel byl na počátku 18. století obnoven Janem Blažejem Santini-Aichelem v duchu barokní gotiky. Spolu s chrámem byla vystavena i budova konventu a celý klášter prošel rekonstrukcí. Tyto úpravy jej finančně vyčerpaly. Po útěku posledního opata byl chvíli spravován z kláštera v Oseku a Zlaté Koruny, než byl v rámci josefínských reforem roku 1783 zrušen. Klášterní chrám byl odsvěcen, uzavřen a jeho mobiliář byl z podstatné části rozprodán.[19] Roku 1806 začal chrám sloužit jako farní kostel pro Sedlec a nedaleký Malín. O dalších šest let později byla v budovách kláštera zřízena tabáková továrna. V 19. století prošel chrám rekonstrukcemi, během nichž byla zasklena okna, položena dlažba a celý interiér byl vymalován v bílé a žluté barvě, která zůstala zachována i po posledním restaurátorském zásahu, který probíhal v letech 2001–2008.[22][23] Rekonstrukce tu proběhla několikrát i v 20. století. Od roku 2009 je chrám opět přístupný veřejnosti.

Od roku 1995 je zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO.

Katedrála svatého Bartoloměje v Kolíně

Je významnou gotickou sakrální stavbou. Vybudován byl ve druhé polovině třináctého století ve formách rané gotiky. Z této stavební fáze se dochovalo trojlodí s dvojicí osmibokých západních věží. Ve čtrnáctém století byl pak Petrem Parléřem vybudován zcela nový, vysoký, „katedrální“ chór s věncem kaplí. Na začátku 16. století byla přistavěna zvonice. Kostel je na seznamu národních kulturních památek.

Raně gotický kostel byl založen pravděpodobně krátce po založení královského města Kolína v polovině 13. století. Archeologické nálezy svědčí, že již dříve se na jeho místě nacházel jiný kostel. Zakladatelem a stavebníkem byl nejspíše král Přemysl Otakar II. Výstavbu zpočátku vedla přemyslovská stavební huť. Vycházela při tom ze soudobých saských, durynských a severofrancouzských vzorů. Stavba byla dokončena před rokem 1300 vybudováním dvou štíhlých osmibokých věží na západním průčelí.

V roce 1349 kostel vyhořel. K jeho obnově povolal Karel IV. v roce 1360 svého dvorního architekta Petra Parléře. Ten již v té době řídil stavbu chrámu sv. Víta v Praze. V Kolíně zahájil výstavbu nového, vysokého chóru na místě původního presbytáře. Obnovený chrám byl vysvěcen roku 1378.

Koncem 15. století byla narušena zvoněním statika severní věže. Proto byla roku 1504 přistavěna samostatně stojící hranolová zvonice, kam byly přeneseny zvony z poškozené věže. Až do roku 1756 byly zavěšeny srdcem vzhůru. Roku 1728 byl na stěnu zvonice přenesen ze severní věže orloj, připomínaný roku 1494.

Na jižní věži visel (pravděpodobně od roku 1442) legendární zvon Vužan, ulitý ze zvonoviny s vysokým podílem stříbra a opatřený obručí z ryzího zlata. Podléhal zvláštnímu bezpečnostnímu režimu a byl střežen jako jeden z největších pokladů města. Byl však zničen při velkém požáru města v roce 1796. Tehdy byl zničen i orloj a poškozeno vnitřní vybavení chrámu.

V druhé polovině 19. století vedl architekt Josef Mocker rozsáhlou puristickou přestavbu chrámu (podobně jako u pražského chrámu sv. Víta nebo hradu Karlštejna). Za tímto účelem byl roku 1878 založen Spolek na dostavění děkanského chrámu v Kolíně. Obnova byla dokončena roku 1910. V roce 1945 byl kostel poškozen výbuchem bomby při náletu. Generální rekonstrukce byla zahájena roku 1963 a trvá dodnes. V roce 1995 byl areál chrámu vyhlášen národní kulturní památkou.